Silná víra v Boha a řádná – byť nepřehnaná - katolická výchova a kladné příklady mé babičky a otce, církevní školy a jezuitská univerzita mé životní krédo upevnily. Naučily mne - více než jsem si během mé dlouhé služby v americké vládě, během mého manželství a mateřství a během budování druhé kariéry v Česku - dovedla představit. Nejsem andílek a mnohokrát jsem se za své nedostatky styděla. Trvalo mi to 78 let si naplno uvědomit, jak silný dopad má dětská výchova na charakter a činy v pozdějším životě a v rozlišení toho, co je důležité a co není.
Vždy jsem věřila, že život je série kopečků a údolí. Že každý kopeček se zdá vyšší než ten předchozí a že každé nepohodlí je určeno shora jako připomínka se nějak polepšit či silněji a rovněji postavit k výzvám, které život přináší. Věřím, že v dobách největšího štěstí je právě nejnutnější denně zhodnotit své svědomí a zeptat se: „Jsem hrdá na vše, co dělám? Jak bych se mohla polepšit? Co bych mohla změnit?”
Jen tento rok při nedávné oslavě mých narozenin jsem si znova připomněla, jak vzácný je lidský kontakt a pozornost. Tolika krásných přání mě přesvědčilo, jak vděčnost osladí život nejen tomu, komu je vyslovena, ale i tomu, kdo ji vyslovuje. Litovala jsem, že jsem nebyla já vždy jedna z těch, která si pečlivě pamatovala narozeniny všech, kterých si vážím a respektuji. Uvědomila jsem si, jak takový jednoduchý, láskyplný vzkaz může potěšit. Chce to pouze větší disciplínu. Ohleduplnost a lidskost jsou nyní často zanedbané v našem rychlém a někdy bezcitně netrpělivém světě. A možná oslabení těchto hodnot nás příliš často vede – nejen v soukromém, ale i business a v politickém životě – k nedobře zváženému, negativnímu dopadu našich slov a činů na ostatní.
Sledování dnešní kultury ve všech oblastech naznačuje děsivý propad v porozumění, v toleranci a umění se dohodnout. Píši dnes z výjimečně prodlouženého pobytu ve Spojených státech, kde můžu tuto tragickou změnu v národním charakteru obzvláště bolestně pozorovat. Je na čase, abychom se znova uchytili hodnot judeo-křesťanské kultury, která nás sta let posilovala a abychom se vrátili k vzájemnému respektu pro všechny lidi dobré vůle, který nás vždy spojoval.
Pokud tyto kvality charakteru obnovíme a připojíme je k nejrůznějším zázračným moderním pokrokům, které přinášejí lidský vývoj a blahobyt, budeme mít vyhráno.
V pokročilém věku mohu říct, jak moc mě tyto nadčasové hodnoty osobně posílily a jak mě nikdy nenechaly cítit se na dně. Vždy mi ukázaly směr. A vždy se mi potvrdilo, že život není cíl, ale cesta. Cesta plná víry, naděje a lásky. Někdy radostná, někdy bolestivá, ale vždy zvladatelná. Jen vyžaduje, abychom si věřili, nežili v minulosti, ale s pokorou a odvahou se jí krůček po krůčku snažili napravit.
Eliška Hašková Coolidge, majitelka, Coolidge Consulting Services